Člověk mezi nebem a zemí
Převládající materialistický pohled na lidskou bytost a vesmír nedokáže proniknout do jejich tajuplné spojitosti. Ponechává tak člověka v nevědomosti o jeho pozemském i kosmickém původu. Tuto, zatím nezbadatelnou, tajuplnou spojitost může pomoci vytušit umělecký obraz, neboť umění je formou poznání.
Dávní lidé věděli o souhře sil Země, člověka a kosmu. To jim
umožňovalo pečovat o vlastní zdraví moudrým, přirozeným způsobem.
Člověka pociťovali jako mikrokosmos a proto jejich lékaři a léčitelé
dovedli kosmické síly využívat pro dobro lidí. Současná, takzvaná
školská medicína – založená na patogenezi – se zaměřuje
především na boj s nemocí, avšak jen v minimální míře na budování
zdraví metodou salutogeneze (salus=zdraví, spása). Na zákonité
spolupůsobení Země, člověka a kosmu se dnes již zcela zapomnělo. Onen
v člověku zpívající život dokáží zaslechnout snad jen někteří
„citlivci“. Lékař odchovaný materialistickou přírodovědou dnes už
většinou nic netuší o utvářejících silách jako daru z kosmu.
Hromadící se vážné zdravotní problémy a nové nemoci se stávají
výzvou k hlubšímu, uvědomělému zpřesnění a projasnění pohledu na
působnost zemských i nebeských sil na lidskou populaci.
V tomto duchu přistoupil ke zmírnění utrpení lidstva i k záchraně jeho
domoviny, Země, rakouský pedagog, filosof, dramatik a esoterik, doktor Rudolf
Steiner (1861 – 1925). Ovlivněn metodou pozorování Johanna Wolfganga
Goetheho se mohl odvážit zkoumat i skutečnosti nezjevné, nadsmyslové,
exaktní vědeckou metodou podobně, jako je tomu v přírodovědeckém
bádání jevů zjevných. Steiner významně pronikl zásluhou své
léčebně – pedagogické praxe do problematiky zdraví a nemoci. Postřehy
o spolupůsobení mikrokosmu člověka s makrokosmem světa naznačil
poeticky v Duševním kalendáři. Významné impulsy ve vztahu ke zdraví a
nemoci však Steiner formuloval exaktně v pojmech. Uskutečnil to ve dvaceti
přednáškách pronesených v roce 1920 na lékařském semináři, a to
v návaznosti na první seminář uskutečněný již v roce 1911 v Praze.
Podstatným, dodnes plně nedoceněným přínosem Rudolfa Steinera je důraz
na nezbytnost obohatit dosavadní přírodovědné vědění o duchovní
dimenzi člověka a uznání jeho spoluurčení tvůrčími kosmickými
silami.
V knize Duchovní věda a zdraví člověka se dočítáme o původním jasnozřivém lékařství, které umožňovalo poznat bezprostřední spojitost člověka s kosmem. Asi do 5. Století již toto lékařství doznívalo a postupně upadalo do mechanistického a materialistického pojímání člověka. Podle Steinera jde u Hippokrata už o přefiltrovaný zbytek pradávného celistvého pohledu na člověka a jeho léčení. Je proto mylné tvrzení, že právě tímto lékařem byly položeny základy západní medicíny. „Během dalšího vývoje se vědění o přítomnosti mimozemských sil v člověku zcela vytratilo“ říká Steiner. Zbytky starých názorů se určitý čas udržely zásluhou několika odvážných jednotlivců, například lékaře jménem Galénos. Ten tušil, že v těle člověka je něco víc, než co je zemského původu. Podobně Paracelsus jasnozřivě rozpoznal, že člověk nemá pouze fyzické tělo poznatelné smysly a proniknuté pozemskými silami, ale že je prostoupeno ještě něčím jiným. Lékařská věda postupně stále méně chápala, co měl Paracelsus na mysli, protože nikdy neodděloval fyzickou stránku člověka od jeho duševně-duchovní složky, ani nenadřazoval jednu nad druhou. Rudolf Steiner jej velmi oceňoval, ale zároveň upozornil, že tento vědec již nepokračoval v hledání toho, co v archeu z kosmu působí a o jaké mimozemské tvořivé síly jde. Sám proto později navázal na všechny tyto tvůrčí badatelské proudy a rozvinul je na vyšší úrovni v duchovní vědě, antroposofii.
Podle Steinera získává lékařství od 19. Století již prokazatelně materialistický charakter. Pro zjištění důsledku choroby se stal rozhodující pitevní nález. To byl začátek patologické anatomie a lékařství založeného na patogenezi jako boji s nemocí. Během asi dvou desetiletí převládl tzv. atomisticko-materialistický názor. Jako zázrakem se zároveň objevil přece jen pozůstatek staré medicíny, jímž bylo učení o správném složení šťáv. Byla to zásluha zakladatele homeopatie, němce Christiana Friedricha Samuela Hahnemana (1755 – 1843), který se pokusil o komplexnější léčení. O několik let později však vystoupil se zcela odlišným pojetím německý lékař Rudolf Ludwig Karl Virchow (1821 – 1902), zakladatel buněčné patologie. Pod jeho vlivem se rozšířil zjednodušený názor, že všechno, co souvisí s nemocí, je založeno na změnách buňky. Tyto i další jednostranné přístupy se bohužel uplatňují dodnes a stojí v cestě obnovení celistvého a dynamického pohledu na člověka a jeho zdraví a na jeho souvislost s kosmem.
Zdroj: časopis Regenerace květen 2009